25. ročník - TÁNÍ LEDŮ 2015 - zpráva o vzniku a průběhu

TÁNÍ LEDŮ 2015

Pro většinu z nás mají slova „tání ledů“ význam čistě meteorologický – jaro, hodně vody, obleva.

Před 25 lety se ale několik lidiček rozhodlo dát tomuto slovnímu spojení i jiný význam a tak vznikla akce Tání ledů, při níž se již čtvrt století snaží malí i velcí, mladí i staří o roztávání ledů ve svých srdcích, ve svých vztazích a mezi sebou navzájem.

To letošní Tání ledů začalo již v lednu, kdy tíhu zodpovědnosti na sebe vzala Obecně prospěšná společnost Dlaň životu, a pomoc se zajištěním akce přislíbilo skautské středisko Pagoda Nový Jičín.

Za vzájemné spolupráce následovaly měsíce příprav, které zahrnovaly promýšlení a přípravu programu a také vytyčení a zabezpečení tras, na nichž budou děvčata od nejútlejšího věku až po věk maturity prožívat příběhy uzpůsobené třem věkovým kategoriím, do nichž budou děvčata a děvčátka podle věku rozdělena. Není to žádná legrace – zvážit bezpečnost lesní pěšinky, vyloučit možnost ztráty skupinky, počítat s půlmetrovou vrstvou sněhu nebo poctivým jarním deštěm a přitom shánět pomocníky ochotné udělat ze sebe pro radost děvčátek na nejmenší trase třeba líného zajíčka, případně indiánského náčelníka pro střední věkovou kategorii, anebo si jen tak povídat o svém životě s děvčaty na trase nejstarší.

Asi v každém členu přípravného týmu se mísily obavy a nejistota s nadšeným očekáváním povelikonoční soboty, kdy všechny přípravy měly dosáhnout svého vrcholu.

Přestože ještě několik dní předem bylo chladno a dokonce se z nebe sypala sněhová nadílka, den Tání ledů přivítalo sluníčko v celé své kráse, což mělo za následek překročení očekávaného počtu účastníků i s rezervou. Ještě před společným zahájením v Ženklavě došly zapisovatelům jmenovky, takže na děti, které přišly až po zahájení akce, se nedostalo. Zato jim vše vynahradil nádherný program, který na ně dále čekal v krásné přírodě nad Rybím.

 Jak už bylo zmíněno výše, všechna děvčata byla rozdělena do tří věkových kategorií a následně vyrážela ze společného startu po třech různých trasách do společného cíle.

Nejmladší děti (děvčátka i chlapečci do 7 let věku) na své trase dlouhé asi 1,5 km prožívaly příběh zvířátek z lesní říše, kde právě jelen vyhlásil závod zvířátek. Děti potkávaly na své cestě čipernou veverku, ospalého medvěda, slepého, ale houževnatého krtka nebo třeba moudrou sovu, a spolu se zvířátky se připravovaly na jejich závod. Zároveň se ale také učily poznávat, že vychytralost lišky nebo lenost zajíce nejsou hodnotami, které by byly hodné obdivu. Při svém putování děti také objevily ztracenou mapu závodu a tím zachránily celou soutěž lesní říše. V závěru jelen pozval děti k přihlížení závodu a tak se děti mohly stát svědky toho, že si zajíc, který díky své lenosti k závodu připuštěný nebyl, uvědomil svou pýchu a i přes to, že sám soutěžit nemohl, rozhodl se pomoct veverce, která se na závod sice připravovala, ale během závodu se jí pochroumala nožka a tak nemohla běžet dál. Bylo krásné vidět děti, jak s radostí sledují následující děj závodu, kdy se všechna ostatní zvířátka seběhla na pomoc veverce a nakonec doběhla do cíle společně s tím, že ta životní výhra není stát na prvním stupni vítězů, ale daleko víc znamená mít přátelé, kteří mě nenechají ve štychu a myslí na mě, i když při tom občas něco ztratí – třeba ten první stupeň vítěze.

Střední trasa (děvčata od 8 do 11 let) si procházela příběhem indiánského děvčete Kopretinky, která velmi ublížila svému bratru tím, že mu zlomila nůž připravený ke zkoušce mužnosti. Kopretinka to nechtěla udělat, ale stalo se to, jak už to v životě bývá. Nyní však před Kopretinkou stál nesmírně těžký úkol – buď se před celým kmenem přizná, že se nechala zlákat svou zvědavostí a vzala bratrovi jeho vzácný nůž, nebo sice bude vypadat před kmenem nevinně, ale její bratr Palé zkoušku mužnosti už nikdy nebude moci vykonat. Děvčata se ve skupinkách po šesti vydávala na indiánskou stezku (asi 3km) , kde se postupně dozvídala, jakým vnitřním bojem si Kopretinka procházela a jak postupně za doprovázení svého moudrého dědečka dospěla k odvaze se před celým kmenem přiznat a tak umožnit bratrovi skládat zkoušku mužnosti ještě jednou. Děvčata se učila překonávat svůj strach, poznávat sebe sama a přitom mít oči otevřené pro tu vedle sebe.

Nejstarší děvčata (12 až 17 let) prožívala na své trase (asi 3km) spolu s Lenkou nečekanou evakuaci před záplavami a putování do evakuačního tábora. Často nás v životě překvapí změna, náhlý zvrat okolností nebo nečekaná událost. Na mnohé z nich – jako třeba na zatřesení, požár domu, živelná katastrofa - se připravit nemůžeme. Ale můžeme se naučit reagovat i v těchto vyhrocených situacích pokojně, s rozvahou a dokonce i s ohledem na druhé. A právě toto byla náplň děvčata během jejich putování spolu s Lenkou, která je doprovázela na jednotlivých stanovištích svými dopisy, v nichž popisovala své prožívání a zvládání nejistot a strachu sama o sebe i o své blízké. Lenka v závěru píše dopis již z evakuačního  tábora, kam šťastně dorazila. Na své cestě se naučila, že daleko víc než líbivý zevnějšek je krása mateřského srdce, které se dokáže rozdělit i o poslední kapku vody, pomůže, přestože jemu samotnému je těžko a je schopné být silnou a pevnou oporou i tam, kde už jiní dávno ztratili pokoj a chladnou hlavu. A tak si děvčata vyzkoušela sbalit si vybavení na cestu do tábora do 10 minut, po laně přešplhat strž, na jejímž druhém konci leží plačící opuštěné dítě (panenka), zorientovat se v neznámém terénu, anebo si jen tak představit svůj život po 10 letech.

V cíli čekal na všechny párek s čajem a mnoho zajímavých atrakcí – jízda na koni, lanové průlezky, pečení trdelníku, králíčci, vyrábění ručních šperků nebo jiných výrobků.

Po sčítání účastníků jednotlivých tras jsme došli k těmto číslům: malou trasou prošlo přes 60 dětí s asi 30 rodiči, střední trasu absolvovalo asi 35 odvážlivců a na velkou trasu vyrazilo okolo 30 děvčat. A nesmíme zapomenout na asi 25 pomocníků ochotných věnovat svůj čas dětem v cíli, dalších 15 pomocníků vykonávajících tu nenápadnou, ale nesmírně důležitou službu v zajištění a pak asi 60 pomocníků – herců z jednotlivých tras.

Při závěrečném vyhodnocení dne na mě tedy koukalo přes 250 párů šťastných očí. Šťastných nejen proto, že jsme se nakonec všichni zdraví a spokojení sešli v cíli, ale především proto, že to byl den, v němž skutečně tály ledy!